Duchovní cesta

Duchovní cesta

Následovat duchovní cestu není snadné a ani to nemá být snadné. Ať už se ti ale zdá, že se vzdáváš čehokoliv – svého času, energie, talentu nebo peněz – ve skutečnosti, jediné, čeho se opravdu vzdáváš je tvé ego!

Hodně lidí je přesvědčeno o tom, že žít duchovně znamená chodit každou neděli do kostela, modlit se nebo meditovat někde na tibetské hoře. Naopak. Účel Kabaly je ryze praktický, který nám umožňuje přitáhnout energii z duchovní dimenze a naplnit jí každý kousíček našeho materiálního života. Velká část naší duchovní práce spočívá právě v tom, abychom žili v tomhle materiálním světě. Musíme se však naučit na něj nereagovat.

„Je to cesta, co je pro nás odměnou, ne cíl, protože je to právě v průběhu,
kdy nacházíme největší dar ze všech: naše pravé Já.“
(Karen Berg)

Víš, kam jdeš?

Představ si, že se chceš dostat na určité konkrétní místo v centru New Yorku. Plán města ti může být v takovém případě velmi užitečný. Předpokládejme, že mapa označená jako mapa New Yorku je v důsledku tiskové chyby ve skutečnosti mapou Chicaga. Jistě si dovedeš představit pocit marnosti a rozhořčení doprovázející bezvýslednou snahu dostat se s pomocí takové mapy tam, kam chceš. A stejné je to s naší duchovní cestou. Polož si teď sám sobě otázku: „VÍM KAM JDU?“.

„Pokud nevíš, kam jdeš, nikdy se tam nedostaneš.“
(čínské přísloví)

Připrav se, „vyrážíme“!

Jednou řekl jeden student jednomu kabalistovi: „Jsem ztracen. Nemůžu najít cestu.“ Na to mu kabalista odpověděl: „Pokud ji hledáš, znamená to, že už na ní jsi.“

My lidé, jakmile „vyrazíme“ na duchovní cestu, máme tendenci považovat některé časy za „duchovní“ a jiné za „neduchovní“. V nejhlubším smyslu je však duchovní každý okamžik našeho života. Spiritualita je naší součástí nehledě na to, jestli se jedná o duchovní den nebo naprosto obyčejný den. Spiritualita nemá tlačítko, kterým by se dala zapínat a vypínat jako čudlík u mikrovlnky. Ve své podstatě je vše v našem životě spirituální.

Lidé se snaží najít svůj duchovní účel a stát se lepšími lidskými bytostmi, což je samozřejmě v pořádku. Jakmile se ale vydáme na duchovní cestu, může být pro nás ve skutečnosti obtížnější přijít na to, co přesně bychom měli vlastně dělat.

Myslíme si, že když už jsme našli spiritualitu, měly by nám věci nyní přijít jednodušší. Myslíme si: „Jsem na cestě, tak proč ještě není můj život dokonalý? Proč jsem ještě nevydělal peníze, v které jsem doufal, že vydělám, nebo nepotkal své duševní dvojče?“ Kdo ale říká, že máme tyhle věci vůbec splnit?

I když se staneme spirituálními, neměli bychom hledat tam „nahoře“ rychlou opravu, protože duchovní cesta ne vždy běží rovně. Ve skutečnosti mohou být věci, které musíme na naší duchovní cestě dělat, mnohem obtížnější než cokoli, s čím bychom se mohli setkat na „normální“ cestě. Je to proto, že abychom měli svobodnou vůli, musíme se setkat se stejnou mírou temnoty a světla.

Jak naše Světlo roste, roste i temnota, která nám bude výzvou. Ale právě to dělá Světlo, které získáváme, tak odměňující! Koneckonců, jaký význam má vítězství v šampionátu proti podřadnému týmu? Už chápeš?

Dokud budeš na duchovní cestě, budeš mít naplněný život,
a to i přesto, že dojde na těžké časy.
(Yehuda Berg)

Jedinečnost naší cesty

Naše životní cesta je jedinečná. Účelem našeho života je žít přesně ten život, který žijeme a žádný jiný. Každý z nás byl obdarován přesně tím, co ke své cestě potřebuje. Zatímco jeden obdržel fyzickou krásu, druhý obdržel inteligenci atd. Nezáleží však na tom, co jsme obdrželi, ale CO děláme s tím, co jsme obdrželi?

PŘÍBĚH: https://chcesvedetpravdu.cz/pribeh-rabin-a-statkar/

Non-stop

Musíme si uvědomit náš opravdový účel na této cestě, kterým je odhalit skutečný potenciál naší duše. Protože pokud si myslíme, že jsme zde jen proto, abychom dosáhli určité úrovně nebo abychom se setkali s naší spřízněnou duší nebo vydělali spoustu peněz, pak jakmile dosáhneme tohoto cíle, duchovní cestu opět opustíme.

Abychom v životě dosáhli maximálního štěstí a naplnění, musíme si uvědomit, že nemůžeme být nikdy se svými výsledky spokojení – vždy musíme žádat víc! Jakmile totiž začneme být spokojeni s tím, co jsme udělali, naše cesta končí a nikdy nepřekročíme dál.

Je nutné ujít dlouhou cestu a překonat mnoho překážek,
abychom našli místo, které jsme nikdy neopustili.
(T. S. Eliot)

Duchovní past

Pozor na duchovní pasti, do kterých mnoho lidí padá!

Pro toho, kdo je zrovna na duchovní cestě nový, je jednodušší se transformovat než pro lidi, kteří tuto práci dělají už delší dobu! Když se považujeme za „duchovní“, máme tendenci sledovat ostatní a je pro nás těžší vidět negativní vlastnosti uvnitř nás samých.

Dalším problémem, který u „spirituálně nových“ lidí nastává je to, že se z nich stávají „hledači“ místo „nacházečů“. Získáváme energii z inspirace, ze studia, z intelektuálního porozumění apod. Neustále se snažíme znovu inspirovat, učit se novým věcem nebo hledat nový způsob, jak se dostat k informacím (knihy, články, internet …).

Pravdou ale zůstává, že můžeme vyzkoušet vše od jógy přes tarotové karty, kartářky až po semináře na téma „Jak si zlepšit život“, ale dokud se skutečně nezměníme, vždy budeme hledat a nikdy nenajdeme.

Nejdeme-li přímou cestou, jsme k ní bolestivě vraceni.
Nejedná se však o trest, ale o výchovu.

Chceš kaktus nebo oázu?

Představ si, že bloudíš pouští. Uplynuly roky a tvé tělo je obalené vrstvou horkého písku a suchého prachu. Sníš o studené vodě a ovoci, ale den, co den přežíváš pouze tím, že nejíš nic jiného než kaktus. Kaktus ráno, kaktus odpoledne, kaktus večer. Pak, jednoho dne, přijíždí na velbloudovi posel s úžasnou zprávou: Dvacet kilometrů odsud je oáza s křišťálově čistou vodou, datlovníky a palmami. Jak na to zareaguješ?

Existuje asi jen jediné rozumné řešení: Během vteřiny všechno upustíš a ženeš se bláznivě směrem k oáze. Nic tě neodradí, nic neodvede tvou pozornost a tvá mysl není naplněna ničím jiným, než představami o studené vodě a příjemném stínu. Spolu s těmito zprávami přináší posel také zprávy o oáze. Nejenže nabízí palmy a datlovníky, poskytuje nekonečnou radost a naplnění. Jaká je tvá reakce?

Někteří z nás řeknou, že se posel zbláznil, že pravděpodobně viděl fatamorgánu. Jiní budou inspirováni, vydají se směrem k oáze a po pár kilometrech najdou hubenou palmu, pod kterou zůstanou sedět po zbytek svého života, trvajíce přitom na tom, že tohle je ta oáza.

Ostatní se shromáždí nad šálkem kaktusové šťávy a začnou klábosit o tom, jak asi ta oáza vypadá. Další budou tvrdit, že kaktus je ta nejchutnější rostlina na světě, takže na co potřebuje člověk oázu? A nakonec všichni prakticky zapomenou, že nějaké slovo jako „oáza“ bylo vůbec kdy zmíněno.

Nedaleko od nás JE „oáza“. Nezapomeň! A pokaždé, co na to nezapomeneš, se přiblížíš zase o kousek blíž …