Úsudky

Úsudky

SOUDIT = vyjádřit špatný názor nad chováním druhého člověka, často proto, že si myslíme, že jsme lepší než on

Občas musíme lidi soudit, to je téměř nevyhnutelné, ale měli bychom to vždy dělat kvůli sdílení (z konstruktivních důvodů). Vždy je to o našem ZÁMĚRU! Otázkou, kterou bychom si tedy vždy měli klást je odkud naše úsudky pochází?

Vychází naše posuzování druhých z ega nebo z duše?

Pokud soudíme na základě svého ega, vytváříme tím negativní energii. Když takto soudíme druhé, můžeme dokonce velmi špatným způsobem ovlivnit jejich život (často aniž by o tom oni sami věděli).

Vytváření úsudků o ostatních je nebezpečné ze dvou důvodů. Jednak na nás přináší soud z vesmíru a také může způsobit to, že budeme na základě našich často chybných úsudků provádět negativní činy.

Pokud si myslíš, že si o tobě někdo myslí něco špatného, nesoudí tě.
Ve skutečnosti soudíš ty jeho!

Soudíme úplně všichni

Pojďme si teď nalít čistého vína. Soudíme VŠICHNI. Díváme se na lidi a posuzujeme je podle toho, jak se oblékají, jak chodí, jak mluví, jak se chovají atd. Říkáme, co MY bychom udělali nebo řekli jinak, co bychom naopak nikdy neudělali apod. Tak nějak ze sebe děláme víc, než jsou oni.

Problém je v tom, že jsme někdy svých úsudků tak plní, že v nás nezbyde žádný prostor pro lásku. Tak moc se naplníme sebe samými (kdo si myslíme, že jsme, na co si myslíme, že máme nárok atd.), že neexistuje žádný prostor pro ostatní ani pro Světlo.

Největší ironie je to, že kdybychom žili život těch, které soudíme, kdybychom byli skutečně ve stejných podmínkách jako oni, jednali bychom s největší pravděpodobností úplně stejně…

Co tedy dělat?

Naší první zodpovědností by nemělo být soudit, ale poskytnout pomoc. Člověk v bolesti potřebuje úlevu, nikoli morální kázání. Bezdomovec potřebuje přístřeší, ne filozofii o tom, jak se nedostat pod most, nehledě na to, jak dobrá by mohla být. Pokud si nejsme jisti, že náš úsudek pomůže jiné osobě k transformaci, je nejlepší neříkat nic a podniknout pozitivní kroky k úlevě od bezprostředního utrpení. Jednoduchý akt neposuzujícího naslouchání je často tím nejlepším, co můžeme pro kohokoli v danou chvíli udělat.

Celým smyslem spirituality je více si uvědomovat potřeby druhých, být soucitnějšístarostlivější. Dávej si tedy pozor na cestu, která tě vede opačným směrem – k posuzování ostatních. Tohle není skutečná duchovní cesta!