Stvoření světa

Poznámka: Před tímto článkem doporučuju nejdříve přečíst článek „Chleba ostudy„.

Ke vzniku světa došlo ve čtyřech fázích. Slovo „fáze“ je zde třeba chápat ve smyslu příčiny a následku (čas ještě tenkrát neexistoval).

FÁZE 1 – Světlo

Ještě, než vznikla Země, ještě předtím, než vznikl celý vesmír, dlouho předtím, než došlo k Velkému Třesku, existovala pouze jedna realita a sice energie. Nic víc. Neexistoval čas, prostor, neexistoval náš vesmír a neexistovali jsme ani my lidé.

Tato nekonečná síla energie měla jediný impuls – sdílet. Povahou této energie bylo sdílet svou podstatu. Nekonečně a bez jakéhokoli omezení. Podstatou této energie bylo nekonečné naplnění a neomezená láska a radost. Tato nekonečně se rozpínající energie dávání je známá jako Světlo. Také se jí říká Bůh nebo První Příčina.

Proces sdílení/dávání ale vyžaduje dvě strany. Pokud neexistuje nikdo, s kým můžeme něco sdílet, jak tedy můžeme „sdílet“?

Představme si například starou paní, která stojí na rohu rušné křižovatky. Přijde k ní náhodný kolemjdoucí a nabídne ji, že ji pomůže rušnou cestu přejít. Ona zdvořile odmítne. On se snaží znovu. Ona stále jeho pomoc odmítá, a to tak dlouho až se na něj naštve. Proč je naštvaná? Protože nikam jít nechce. Nemá touhu přejít cestu na druhou stranu. Jen čeká na autobus…

Ačkoliv se jí kolemjdoucí snažil pomoct, ke sdílení nemohlo dojít, protože paní neměla touhu přijmout to, co on nabízel – v tomto případě pomoc při přecházení rušné cesty. Aby se tedy mohlo uskutečnit jakékoli dávání, musí existovat také něco co tuto energii dávání přijme.

FÁZE 2  – Světlo vytvořilo Nádobu 

Aby se tedy Světlo mohlo o svou podstatu podělit, vytvořilo příjemce, kabalistickým termínem „Nádobu“ (nejedná se o nic hmotného, nýbrž o duchovní pole energie = touhu přijímat). Vznik Nádoby bylo a je považováno za jediné stvoření „z ničeho“, ke kterému vůbec kdy došlo (vše ostatní už funguje na bázi příčiny a následku). Povahou Nádoby byla touha přijímat. Stejně jak Světlo znamenalo První příčinu, Nádoba představovala První následek.

Tento krok vedl k dokonalému stavu: Světlo sdílelo svou podstatu s Nádobou a Nádoba přijímala. Této úžasné jednotě se říkalo „Nekonečný Svět“ (Ein Sof).

Nekonečný Svět představoval stav naprosté dokonalosti. Na jedné straně Světlo sdílející svou podstatu, na straně druhé Nádoba přijímající totální naplnění. Byl to projev nekonečného sdílení, jednoty, lásky, radosti a harmonie.

Nastává zásadní otázka: „Co se tedy stalo? Kde je ten Nekonečný Svět? Jak to, že jsme skončili zde, v tomto problematickém světě plném chaosu? Proč musíme teď číst tyhle řádky? Pokud jsme my lidé součástí Nádoby, proč musíme zažívat všechnu tu bolest a utrpení? Kde je to Světlo a nekonečná radost a naplnění?“

Abychom vše pochopili, vrátíme se na chvilku na základní školu, konkrétně pak do hodiny fyziky. Co se stane, když naplníme studenou sklenici horkou tekutinou? Správně! Sklenice je nejdřív studená, ale postupně se ohřeje na teplotu dané tekutiny, kterou do ní nalijeme. Sklenice teplotu tekutiny takzvaně přijme.

A přesně tohle se stalo v našem Nekonečném Světě. Jak Světlo pokračovalo a naplňovalo Nádobu, Nádoba charakteristické vlastnosti Světla postupně převzala. Nádoba „zdědila“ povahu svého Stvořitele neboli jeho DNA. Tou povahou byla touha Sdílet, být příčinou v nekonečném procesu Stvoření. Nádoba tak začala toužit:

– být tvořitelem svého vlastního osudu

– sdílet naplnění

– být příčinou (nejen pouhým následkem)

Nyní ale vznikl problém, protože i když chtěla Nádoba sdílet, neměla s kým. Neměla příležitost k tomu, aby vytvořila něco nového, aby byla příčinou. Touha být Stvořitelem tak zůstala neuspokojená. Proč? Protože jediný, s kým by Nádoba mohla sdílet bylo Světlo a Světlo (jak už víme) nevlastnilo touhu přijímat. Světlo bylo celé. Nic mu nechybělo. Jeho podstatou bylo jen nekonečně dávat.

Nádoba tak začala zažívat Chleba ostudy. Neustále dostávala něco za nic, ale nemohla nic udělat. Neměla možnost zasloužit si to co dostávala, a to se jí samozřejmě přestalo líbit.

Co tedy mohla dělat, aby nezažívala Chleba ostudy? Řešení? Bylo jen jedno.

FÁZE 3 – Nádoba přestala přijímat a Světlo se stáhlo  

Nádoba přestala Světlo přijímat! Tomuto činu se v duchovním světě říká „rezistence“ (odolávání/vzdorování).

FÁZE 4 – Velký třesk a vznik vesmíru

Přesně v ten moment, kdy Nádoba přestala přijímat, se Světlo stáhlo a vytvořilo vakuum – temný bod v Nekonečném Světě. Tomuhle stáhnutí Světla říkají kabalisté Tzim-tzum. Tohle je doba, kdy nekonečno stvořilo konečno. Tohle je doba, kdy došlo ke stvoření prostoru a času. Tohle je doba, kdy jsme obdrželi aspekt svobodné vůle (možnost vybrat si, jestli odhalíme Světlo nebo ne, jestli se zachováme proaktivně nebo reaktivně). Tohle je doba, kterou vědci nazývají Velký Třesk.

Je velmi zajímavé porovnat, jak se podobají starodávné kabalistické texty s tím, jak stvoření světa popisují vědci v 21. století:

MODERNÍ VĚDA:
Přibližně před 15 miliardami let, před tím, než došlo ke stvoření světa, nebylo nic. Žádný čas. Žádný prostor. Vesmír začal v jediném bodu. Tento bod byl obklopen prázdnotou. Neměl žádnou šířku. Neměl žádnou délku. Neměl žádnou hloubku. Tato tečka obsahovala celý vesmír, čas, prostor a hmotu. Ten bod explodoval nepředstavitelnou silou o rychlosti světla jako bublina. Tato energie se postupně ochladila a sloučila se s hmotou: hvězdy, galaxie a planety.

KABALA:
Vesmír byl stvořen z ničeho, z jediného bodu světla. Tato prázdnota se nazývá Nekonečný Svět. Nekonečný Svět byl naplněn nekonečným Světlem. Světlo se pak stáhlo (scvrklo) do jediného bodu a vytvořilo prvotní prostor. Za tímto bodem není nic známé. Onen bod je tudíž považován za začátek. Po kontrakci (stažení se) vydal Nekonečný Svět paprsek Světla. Tento paprsek Světla se pak začal velkou rychlostí šířit. A z tohoto bodu vznikla veškerá hmota.

Světlo dovolilo Nádobě si ono naplnění zasloužit úplně stejným způsobem jako když rodič nechá upadnout své dítě jen proto, aby se naučilo chodit.

Nádoba poprosila Světlo, aby se stáhlo a ono tak učinilo. Byli jsme to my lidé, kteří poprosili Boha, abychom si mohli vše zasloužit a nemuseli tak zažívat Chleba ostudy a on nám vyhověl. Nejednalo se tedy o žádný nátlak, spor nebo nepříjemnost. Vše proběhlo spíše ve stylu naší žádosti a vzájemné dohody.

Účelem toho, že se Bůh stáhnul, bylo poskytnout nám arénu (místo), kde bychom si mohli jeho Světlo zasloužit. Místo, kde bychom mohli – skrz vlastní úsilí sdílet a vybírat si mezi dobrem a zlem – vytvořit vlastní duchovní Světlo. Místo, kde bychom mohli dávat lásku stejně tak bezpodmínečně jako On. Tohle bylo hlavním důvodem a smyslem toho, proč celý náš vesmír vůbec vznikl.

Nádoba se tak roztříštila na miliardy malinkých kousíčků a vznikl vesmír (svět, ve kterém nyní žijeme). A jak už správně předpokládáš, jedním z těch kousíčků jsi i TY!

Vytvořila se tak iluze „druhých bytostí“ neboli iluze duality. Ano, chápeš to naprosto správně:

Neexistuje nic takového jako TY a JÁ! (iluze duality)

Jsme pouze MY a my jsme JEDEN! (dokonalá jednota)

Co z toho všeho vyplývá? Že:

– pokud se naštveš na řidiče autobusu, naštveš se vlastně sám na sebe
– pokud nepomůžeš někomu, kdo tvou pomoc zoufale potřebuje, nepomůžeš tak ani sám sobě
– pokud někoho seřveš, řveš prakticky sám na sebe
– pokud nesnášíš svého největšího nepřítele, nesnášíš sám sebe
– pokud závidíš sousedovi jeho nové auto, závidíš mu něco, co je vlastně zároveň taky tvoje

Síla a moc temnoty

Zkusme se na chvilku zamyslet. Svíčka, kterou zapálíme uprostřed nádherného, zářivého slunečného dne, nevydá „žádné“ světlo. Během bílého dne je absolutně bezvýznamná. Zatímco pod bezměsíčnou temnou noční oblohou je vidět naprosto jasně. I jedna jediná svíčka dokáže ve tmě vydat dost světla a být nám tak užitečná.

V Nekonečném Světě byla tou svíčkou zapálenou během bílého dne Nádoba (my lidé). I kdybychom se byli snažili, jak chtěli, naše pozitivní činy by byly zůstaly „nepovšimnuty“. V tak ohromném množství světla by tak světlo z našich svíček nebylo vidět. Bylo tedy potřeba vytvořit temné místo (náš vesmír), kde by naše pozitivní činy zářily a byly stejně tak hodnotné jako svíčka zapálená uprostřed noci.

Deseti-dimenzionální závěs

Aby došlo k ukrytí tak velkého množství Světla, bylo mezi Světlem a Nádobou vztyčeno deset závěsů. Každý z po sobě jdoucích závěsů snížil sílu Světla, které bylo na nás vyzařováno tak, že když byl vztyčen poslední závěs, ocitli jsme se téměř v úplné tmě. Těch deset závěsů představovalo deset dimenzí, kterým se ve starověké aramejštině říká Deset Sefir (Deset Vyzařování) neboli Strom Života.

Keter, nejvyšší dimenze, představuje nejjasnější sféru Světla, která je Nekonečnému Světu nejblíž. Malchut, umístěn na samém spodku, je nejtemnější sférou Světla a představuje náš hmotný vesmír.

Aby si mohla Nádoba Světlo zasloužit a sestavit tak sama puzzle života dohromady, muselo dojít k fragmentaci neboli vytvoření PROSTORU, který individuální kousíčky od sebe navzájem odděluje a ČASU, který je třeba na jejich složení.

Co tenhle závěs znamená? Že:

Pokud na jedné straně závěsu existuje Světlo, na druhé straně musí být realitou temnota.

Pokud je na jedné straně závěsu absolutní pořádek a řád, na jeho druhé straně musí být chaos.

Pokud na jedné straně závěsu neexistuje čas, na jeho druhé straně existuje iluze času.

Pokud je na jedné straně závěsu dokonalá jednota, pak se na jeho druhé straně nachází prostor, iluze duality a fyzikální zákony.

Pokud je na jedné straně naplnění, na druhé je nedostatek.

Pokud je na jedné straně závěsu realitou Bůh a Pravda, pak na jeho druhé straně existuje ateismus. (To znamená, že ateisté mají pravdu, když tvrdí, že Bůh neexistuje. Alespoň na téhle straně závěsu…)

Smyslem našeho života je odhalit to, co se skrývá na druhé straně závěsu, což je účelem tohoto webu.

Milý čtenáři, řekl bych, že už začínáš více chápat… Vítej ve Světě temnoty a chaosu! Tento náš Svět vypadá jako místnost s lampou, která je přikryta deseti dekami. Místnost se zdá být velmi temná, ale vyzařuje lampa méně světla než kdykoliv předtím? Samozřejmě že ne. Temnota v místnosti je způsobena vrstvami dek, ne sníženou silou světla lampy!

To znamená, že Boží Světlo se v našich životech vyskytuje a vždycky vyskytovalo. Pokud ho chceme opět spatřit a být oslněni veškerou pozitivitou, kterou vyzařuje, musíme nejdříve sundat všechny ty deky, které jej zakrývají. Deky, kterými jsme ho sami (vlastníma rukama) přikryli. Tohle je smyslem života nás všech.