Reaktivní chování

Reaktivní chování

Reaktivní chování je jakékoli slovo, myšlenka nebo čin, který je REAKCÍ na nějakou VNĚJŠÍ situaci nebo okolnost (zdroj). Toto chování může zahrnovat nenávist, žárlivost, pýchu, nízkou sebeúctu, pomstychtivost, deprese a mnoho dalšího.

Zdrojem veškerého našeho reaktivního chování je TOUHA PŘIJÍMAT.

Reaktivní chování vytváří intenzivní jiskry Světla, ale nakonec za sebou zanechává TEMNOTU. V našem reaktivním chování je zasazena touha po okamžitém uspokojení. Nabízí rychlé vzrušení, díky kterému se cítíme živí a že máme nad svým životem kontrolu. Na tomto pocitu se můžeme stát závislými, stejně jako běžec na endorfinu nebo drogově závislý člověk na heroinu.

Kořen veškerého chaosu začíná reaktivním chováním.

Automatická reakce

Naše první reakce na většinu výroků (které slyšíme od jiných lidí) je spíše vyhodnocení nebo úsudek než jejich pochopení. Když někdo například vyjádří nějaký pocit, postoj nebo víru, naše tendence je téměř okamžitě cítit „to je správné“, „to je nesprávné“, „to je hloupé“, nebo „to není hezké“ apod. Zřídkakdy si dáme čas na to, abychom pochopili, jaký přesný význam má ono prohlášení pro druhou osobu.

Reagovat je snadné

Reagování je SNADNÉ. A protože je snadné, dává nám Chléb ostudy, což je pravý opak toho, o co usilujeme. Nezáleží na tom, zda reagujeme agresivně nebo pasivně. Pokud v dané situaci vklouzneme do své přirozené tendence, vzdáváme se své svobodné volby.

Formy reaktivity

Hodně lidí chápe reagování spíše jako agresivní formu projevu jako je například vztek, podráždění, vznětlivost nebo impulzivnost. Pravdou ale je, že reaktivita má mnoho různých forem. Za reagování je také považována naše pasivita, tedy to, když například nečelíme dané situaci a raději z ní vystoupíme (odejdeme pryč nebo se stáhneme). Rovněž, když někomu něco závidíme, jsme smutní, brečíme a mnoho, mnoho dalšího. Toto jsou všechno různé projevy jednoho a toho samého: naší REAKTIVITY.

Cítění se jako oběť je typickým reaktivním chováním.

11. září 2001 (New York)

Jak jistě víte, život v New Yorku, kde žijí milióny lidí, je velmi hektický. Dokonce se říká, že když náhodou omdlíte na chodníku jedné z nejfrekventovanějších ulic tohoto města, lidé mají tendenci vás překročit nebo obejít, místo aby vám pomohli. Když však v roce 2001 došlo k onomu teroristickému útoku (atakování dvou nejvyšších mrakodrapů města), lidé začali být velmi „spirituální“. Běžně se lidé na ulicích v New Yorku nezdraví. V tu dobu se však všichni najednou na ulicích objímali, soucítili jeden s druhým, zkrátka byli k sobě neskutečně milí a nápomocní. Celé město se najednou změnilo.

Bohužel, ale nešlo o žádnou spirituální činnost oněch lidí, ale o úplně obyčejnou reaktivitu. Ano, čtete správně. Lidé pouze REAGOVALI na danou situaci. Ač se to tak mohlo jevit, svět se v té chvíli neměnil k lepšímu. Když se navíc podíváme na život v New Yorku dnes, vše je opět ve starých kolejích.

Pro lepší pochopení dám jeden příklad. Představte si fanouška na fotbalovém utkání. Když se týmu daří, skanduje, křičí a oslavuje. Když se týmu nedaří, sedí tiše, je smutný a neříká nic. V obou případech se jedná o dvě různé formy jedné věci: REAGOVÁNÍ na danou situaci. Ani v jedné ze situací nezareagoval onen fanoušek proaktivně (nestal se lepším člověkem).

Příklady reaktivního chování:

• Slíbil jsi svému bratranci, že s ním a jeho novou přítelkyní zajdeš na večeři. Zavolá ti ale kamarád, abys s ním šel na hokejový zápas, a tak na poslední chvíli večeři rušíš a jdeš se svým kamarádem na hokej.

• Tvůj nejlepší kamarád se ti svěří a prosí tě, abys o tom nikomu neříkal, ale o několik dní později, poté, co se ocitneš na pracovním večírku, zjistíš, že prozrazuješ tajemství svého kamaráda, nejsi schopen se zastavit, i když ve chvíli, kdy mluvíš, víš, že je to špatně.

• Jeden z tvých přátel se přestěhuje do nádherného domu na Šumavě, o kterém jsi vždycky snil, že v něm budeš jednou bydlet. Tvrdíš mu, jak si za něj šťastný, ale zároveň cítíš pocit žárlivosti a závisti.

• Řidič ve vedlejším jízdním pruhu na tebe křičí, že jedeš pomalu a ty na něj křičíš ať se raději stará o sebe.

• Někdo tě potká a řekne: „Dobrý den.“ A ty mu odpovíš: „Dobrý den.“ Je tvá odpověď upřímná? Přeješ mu skutečně dobrý den, nebo je to jen běžně používaná fráze? Záleží ti na tom, aby ten dobrý den skutečně měl?

Pokud existuje jedna věc, kterou bych si přál, aby sis z tohoto článku odnesl, tak je to tato:

Vždy se snaž myslet, myslet, myslet, než budeš
na danou situaci reagovat!