Prožitky blízké smrti

Prožitky blízké smrti

Co je to „prožitek blízký smrti“?

Prožitek blízký smrti je stav, který by skončil smrtí, pokud by se v důsledku různých okolností rychle nezlepšil. Tento stav zažíváme, když jsme v kómatu (klinické smrti).

Lidé, kteří touto „smrtí“ prošli jsou lidé, kterým Vesmír řekl: „Byl ti navrácen život, protože máš stále věci, které musíš v tomto životě dokončit (napravit).“ Většina z nás musí na pokračování v duchovní cestě čekat na další inkarnaci, těchto pár lidí naopak dostalo druhou šanci ještě v jednom a tom samém životě.

Zkusme se teď zamyslet. Jak by se náš život změnil, kdybychom prožili zážitek blízký smrti? Trávili bychom méně času vlastními potřebami? Možná ano. Otázkou však je, proč musí dojít k autonehodě nebo operaci našeho srdce? Proč musíme prožít něco tak hrozného?

Je to proto, aby nás to posunulo jiným směrem. Abychom si UVĚDOMILI, že jdeme špatně. Abychom si uvědomili, jak málo času nám zbývá k nápravě a jak onen čas k ní využíváme. Tohle je hlavním smyslem klinické smrti.

Už jsem byl mrtvý. Na lidi v kómatu mluvte, vnímají vás.
(herec Pavel Nový)

Blízko smrti jsme neustále

Kabala nás učí a připomíná nám, že prožitky blízké smrti zažíváme NEUSTÁLE. Také nás učí používat smrt jako motivaci k tomu, abychom zaměřili své životy na to, na čem opravdu záleží. Jedním ze spirituálních nástrojů, jak tento čas naplno využít a splnit to, proč jsme se narodili, je když si představíme svou vlastní smrt.

Klinická smrt = Druhá šance

Klinická smrt znamená, že člověk dostává druhou šanci, aniž by skutečně zemřelo jeho tělo. Dokonce dochází k tzv. VÝMĚNĚ DUŠÍ. To je důvodem, proč je člověk po prožití klinické smrti (po této „výměně“) jiný. Tělesné funkce a emoce jsou zachovány, ale duše je už jiná.

Když člověk prožije klinickou smrt, nikdy se nevrátí ta samá duše.
Duše, která odešla, dokončila svou práci a jiná duše
(která je spojena) musí pokračovat dál.
(Mordechay Balas)

Co prožíváme během klinické smrti?

Neexistují dva naprosto stejné prožitky blízké smrti, jsou však některé společné prvky, které se vyskytují ve stálém pořadí:

1. Stav mimo tělo: oddělení vědomí od fyzického těla
2. Zostřené vnímání
3. Intenzivní a pozitivní pocity a emoce
4. Cesta tunelem
5. Střetnutí se s mystickým nebo zářivým světlem
6. Střetnutí mystických bytostí anebo zesnulých příbuzných či přátel
7. Pocit změny času a prostoru (změna geometrie)
8. Přehled života (zpětný panoramatický pohled)
9. Příchod do nadpozemských (nebeských) oblastí
10. Rozšíření poznání
11. Příchod k hranici
12. Návrat do těla

Jediným důvodem, proč v klinické smrti vidíme světlo na konci
tunelu, je nám příjemně a chceme jej následovat,
je pomoct duši opustit tělo.
(Shimon Sarfati)

Jeden příklad klinické smrti …

O prožitcích blízkosti smrti v minulosti již vypovídalo mnoho lidí a také na toto téma existuje mnoho knih. Já jen (jako příklad a pro lepší náhled) uvedu zkušenost spisovatelky Anity Moorjani, která v jedné ze svých knih píše:

Rozsáhlost, složitost, hloubka a šíře všeho, co se kolem vás děje, je úchvatná a téměř zahlcující. Nedohlédnete až na konec prostoru a víte, že je toho tam ještě mnohem víc, než co jste schopni vnímat v tom proudu, který jitří vaše smysly a emoce. Máte nicméně velice silný pocit, že jste součástí něčeho živoucího, nekonečného a naprosto fantastického, že jste součástí veliké, vyjevující se tapiserie, která obsahuje víc než jen zvuk a obraz.

Chápete, že to, co jste až dosud považovali za realitu, je jen kousíček z toho obrovského zázraku, který vás obklopuje. Vidíte, jak jsou jednotlivé části navzájem propojené, jak jsou součástí jedna druhé, jak všechno do sebe zapadá.

… Dostala jsem se do bodu, kdy jsem opět kolem sebe ucítila uklidňující přítomnost svého otce, skoro jako by mě objímal. V životě jsem si s otcem nebyla vždycky blízká, ale teď jsem cítila, že z něj vyzařuje jen nádherná, bezpodmínečná láska. Ten stav bezpodmínečné lásky byl navíc tak blažený, že jsem na návrat do fyzického těla nemohla ani pomyslet.

Chtěla jsem navždy zůstat tam, kde jsem byla. V tu chvíli jsem se rozhodla, že se vrátit nechci. Začala jsem si uvědomovat, že mé fyzické tělo umírá, a viděla jsem lékaře, jak mluví s mými blízkými a vysvětlují jim, že smrt nastala v důsledku selhání orgánů.

Ale vzápětí mi otec sdělil: „Dál jít nemůžeš, holčičko. Když půjdeš dál, už se nebudeš moct vrátit.“

Tehdy jsem si uvědomila, že je přede mnou hranice, ačkoli to vymezení nebylo fyzické. Bylo to spíš něco jako energetický práh označený změnou úrovně energie. Věděla jsem, že když ho překročím, nebudu se moct vrátit. Všechna má spojení s fyzickým světem by byla trvale zpřetrhána …