Příběh

Žil byl jednou král, který vládnul svému království se železnou pěstí. A měl k tomu pádný důvod. Naprostá většina jeho poddaných byla zcela zkorumpovaná. Byli to zlí ničemové, kteří mysleli jen a jen na sebe.

Jednoho dne byl při krádeži jablek chycen muž jménem Nathaniel. Nathaniel nebyl zrovna špatný člověk a ani nebylo v jeho povaze krást, ale po těch všech letech života mezi těmito darebáky prostě v onen den sobeckému instinktu neodolal. Bohužel si pro to vybral ten nejhorší možný čas.

Král, aby pohrozil i ostatním takovým lidem, se rozhodl odsoudit Nathaniela k trestu smrti. Nathaniel rozsudek přijal jako svůj nevyhnutelný osud. Koneckonců nikomu jinému, než sobě za to dávat vinu ani nemohl.

Když se král zeptal Nathaniela na jeho poslední přání, Nathaniel požádal o to, aby mohl dostat tři dny svobody, aby se postaral o své osobní a rodinné záležitosti. Chtěl splatit nějaké dluhy, oplatit laskavost několika lidem a rozloučit se se svými kamarády a nejbližšími lidmi. Předpokládal, že to vše dokáže stihnout za tři dny.

Král překvapen Nathanielovým tichým přijetím rozsudku a smyslem pro zodpovědnost, chtěl vyjít Nathanielovi vstříc, byl zde však jeden problém. „Pokud ti zaručím tento dočasný odklad trestu“, řekl král, „jak si můžu být jistý, že se po těch třech dnech vrátíš?“

Nathaniel krále naprosto chápal. „Mám nápad“, řekl. „A co kdybych sem přivedl svého nejlepšího přítele, který by tady na mne počkal a pokud bych se nevrátil, tak byste místo mě popravili jeho?“ Král se smál. „Pokud dokážeš najít někoho tak odvážného, tak klidně. Pamatuj ale, že pokud se zpozdíš, byť jen o minutku, tvůj kamarád bude viset na šibenici.“

Nathaniel tedy požádal svého nejlepšího přítele, obchodníka jménem Simon, aby ho prozatím zastoupil. Simon a Nathaniel byli jako bratři a Simon souhlasil s tím, že si považuje za čest být tím, který umožní Nathanielovi strávit na svobodě poslední tři dny svého života. Simon byl tedy uvězněn a Nathaniel se vydal rychle plnit své povinnosti. „Pamatuj“, zopakoval král. „Jedna minuta navíc a tvůj kamarád bude viset!“

Uplynul jeden den, pak další dva a jak se blížila ona osudná hodina, Nathaniel pořád nikde. Král nařídil, aby přivedli Simona k šibenici a nasadili mu kolem krku provaz. Kat ho pořádně utáhl a nasadil Simonovi přes hlavu kapuci.

Přesně v ten okamžik se v dálce ozval dusot jezdce na koni, který dorazil až k šibenici a říká: „Zastavte! Zastavte! Já jsem se vrátil!“ Byl to Nathaniel. „Prosím. Já vás prosím“, volal Nathaniel na krále. „Sundejte mu tu oprátku, to je můj osud, ne jeho!“

Král ale odpověděl: „Jdeš o pět minut pozdě.“

Nathaniel sotva popadal dech. „Dovolte mi to vysvětlit, Vaše Výsosti. Přepadli mě lupiči, sotva se mi podařilo uniknout. To je důvod, proč přicházím pozdě. Jsem to já, kdo by měl zemřít, ne můj přítel.“

Když však popravčí sundal Simonovi kapuci, začal i Simon křičet na krále: „To není pravda. Já jsem tím, kdo by měl dnes zemřít. Král dal své slovo, ty jsi přijel pozdě, a proto bych měl tedy být popraven já. Mimo to, já bych bez tebe, můj příteli, stejně nedokázal žít.“

Nathanielovy oči zalily slzy. „Prosím vás, Výsosti, neposlouchejte ho. Nenechávejte mého nejlepšího kamaráda zemřít. Stejně tak jako by on nedokázal žít beze mne, ani já bych bez něj nedokázal žít. Byl jsem to já, kdo byl původně odsouzen k smrti, ne on. Žádám tě, abys pokračoval v mé popravě.“

Nebylo divu, že byl král zaskočen. Nečekal, že se může v zemi podvodníků, zlodějů a darebáků setkat s takovými lidmi jako byl Simon a Nathaniel. Nebyl na situace jako byla tahle vůbec zvyklý.

„Dospěl jsem ke konečnému verdiktu“, řekl král. „Nikdo z vás nezemře. Vypadá to, že nehledě na to, koho dnes nechám popravit, stejně by zemřeli dva lidé. Původní rozsudek zněl, že popravím jen jednoho. Jelikož musím dodržovat zákony této země, jsem nucen vás oba propustit.“ Poté, co moudrý král poznal velikost těchto dvou mužů a pevnost jejich pouta, požádal je sám o to, zda-li by ho také nepřijali za svého kamaráda.

POINTA: Láska mezi těmito dvěma muži byla tak nesobecká, že byli ochotni jeden za druhého nasadit svůj život. A co víc, jejich láska pro druhého změnila i srdce samotného krále. Když dokážeme opravdově být zde pro ostatní, aniž bychom čekali něco nazpět, jsme celí. A čím více myslíme na ostatní, tím větší jsme, tím plnější se cítíme a o to víc Světla a radosti ve svém životě zažíváme.