Příběh

Žil byl jeden velmi pobožný muž, který vlastnil krásný dům a malou zahrádku. Jednoho dne však přišla bouře a pršelo tak silně, že se celá zahrádka i s domem začaly zaplavovat. I když byla tomuto muži nabízena pomoc, odmítal se evakuovat. Stal na své terase a říkal: „Žiju tady čtyřicet let. Bůh mě miluje a Bůh se taky o mě postará.“

Voda ale stoupala výš a výš a lidé začali úprkem opouštět město. O chvíli později přijela k muži pobřežní stráž a hodila mu záchranou vestu. On však trval na svém: „Ne, já vím, že mě Bůh zachrání.“ Voda opět o něco stoupla. Přijela další loďka, ale muž stále odmítal být evakuován. Nakonec voda vystoupala až po střechu a muži nezbývalo nic jiného než se držet komínu. K domu byla tedy přistavena helikoptéra a spuštěno lano, muž však i nadále tvrdohlavě odmítal: „Ne, ne, mě zachrání Bůh“, a tuhle větu opakoval, dokud ... se neutopil.

Po své smrti přišel k nebeské bráně a říká: „Bože, celá ta léta jsem v tebe pevně věřil a tvrdil jsem, že mě zachráníš a v době, kdy jsem Tě potřeboval ze všeho nejvíc, jsi mě opustil.“

A Bůh odpověděl: „Já jsem tě neopustil. Poslal jsem ti pobřežní stráž, loďku a helikoptéru.“

POINTA: Stejně jako tento muž, i my občas nevidíme zprávy, které jsou přímo před našima očima.