Příběh

Dva muži v ústavu pro duševně choré

Tento příběh je o dvou mužích, kteří chtějí utéct z ústavu pro duševně choré. Mají plán a dohodnou se, že to provedou v devět hodin večer. Jeden z nich má sehnat všechno co k útěku potřebují, druhý má za úkol vymyslet, jak se dostanou přes zeď. Oba se nakonec domluví, že pokud ta zeď bude vyšší než dva metry, vykopou tunel. Pokud však bude nižší než dva metry, vymyslí způsob, jak se dostat přes ni.

V devět hodin se sejdou a jeden se ptá druhého: „Tak co, máš ty věci?“ A druhý mu odpovídá: „Jo, ale mám špatnou zprávu. Vypadá to, že tu zůstaneme už celý život.“ „A proč?“, ptá se druhý. „Nemůžeme tu zeď přelézt ani se pod ní podkopat, protože tam žádná není! To je náš konec!“

POINTA: A přesně takhle to občas chodí i v našem životě. Sami se nesmyslně uvězňujeme do pocitu, že žádná cesta ven neexistuje. Jsme vězni a bachaři v jedné osobě.