Příběh

Žil byl kdysi jeden obchodník jménem Josef, který měl problémy ve všech oblastech svého života. Jeho podnikání upadalo, jeho nejstarší syn se chtěl stal hudebníkem, a co hůř, měl v chodidle dnu, kterou žádný doktor v okolí nedokázal vyléčit. Nechápajíce proč se mu tyto věci v životě dějí, rozhodl se zajít za velkým vzdělancem a kabalistou, který žil ve vedlejším městě. Jeho jméno bylo Šalom Šarabi.

Během své cesty do jeho města se Josef cítil hůř, než kdykoliv předtím – nemohl spát, bolela ho noha, kočár byl studený a neútulný. Byl si ale jistý, že jestli je někdo, kdo by mu dokázal pomoct, pak je to určitě člověk jako Šalom Šarabi. Člověk, který dokáže vidět za hranice každodenního života, člověk, který zná věci, o kterých nemají ostatní ani tušení.

Jakmile kočár zastavil, šel Josef přímo k domu Šaloma Šarabiho. Tam ho uvítala manželka, která ho přivedla do salónku. Řekla Josefovi, že se mu bude Šalom co nevidět věnovat, uvařila mu šálek čaje a opustila pokoj. Josef se usadil do velmi pohodlného křesla, které se mu zamlouvalo rozhodně víc než několikahodinové tvrdé sezení v kočáru. Křeslo bylo ve skutečnosti tak pohodlné, že během chvilky upadl do velmi tvrdého spánku.

Zdál se mu sen, ve kterém šel po nějaké cestě, která vedla do nějaké malé vesničky. Jak šel po cestě, projela kolem něj celá řada kočárů a ozdobených povozů, které si to uháněly přímo do vesnice. Josef nebyl schopný rozpoznat, kdo ony vozy řídil, ale všiml si, že každý vůz má na sobě namalovaný nějaký nápis.

Byly to nápisy jako: „Poškozující mluva.“, „Podvádění u karet.“ „Nekalé obchodní praktiky.“ nebo „Lhaní.“. Josef byl nápisy unesen a začal vozy okamžitě následovat. Nakonec s mírným zpožděním také dorazil na náměstí, kde byly všechny tyto vozy zaparkovány. Byly zde ale také vozy, které, jak se zdálo, dorazily ještě dřív než ty, které Josef sledoval. Uprostřed náměstí byla obrovská váha.

Všechno tohle bylo velmi divné, ale rozhodně ne tak divné jako to, čeho byl Josef svědkem pak. Z vozů začaly vystupovat nějaké prapodivné bytosti, ve kterých Josef poznal Černé Anděly. Všechny tyto bytosti si to namířily přímo k váze. Nyní se Josef začal obávat, protože slyšel, že Černí Andělé jsou utvořeni pokaždé, když člověk spáchá nějaký negativní čin.

A co hůř, nápisy na vozech se mu teď najednou zdály povědomější. Uvědomil si, že každý z těch nápisů vlastně představoval věci, které on sám udělal. A ne jednou, ale mnohokrát. Náhle si uvědomil, že každý z nich reprezentoval nějaký negativní čin jeho života a že tak byl vlastně svědkem svého vlastního rozsudku. Každý z těchto andělů začal lézt na jednu z misek vah.

„Já jsem ale určitě udělal v životě také nějaké pozitivní skutky“, pomyslel si Josef. „Proč vidím jen Černé Anděly?“

Sotva to domyslel, začaly na náměstí přijíždět další vozy a ty také měly na sobě nápisy. Nápisy jako „Poskytnutí jídla hladovým“, „Upřímnost“, nebo „Pomoc cizím lidem“. Josef poznal i tyto nápisy. S úlevou teď pozoroval, jak Bílí Andělé – bytosti, které byly stvořeny všemi jeho dobrými činy – nalézají na opačnou stranu váhy.

Váha se tak začala postupně vyrovnávat. Josef si však všiml, že ačkoliv je Bílých Andělů hodně, není jich dost na to, aby převážili ty Černé. Velmi dobře si teď uvědomoval, že jeho osud visí na vlásku.

Zničehonic začaly na náměstí přijíždět další vozy. Tyhle nesly nápisy jako „Bolest zubů“, Zármutek“, „Truchlení“ nebo „Bolest nohy“. Z těchto vozů začali vystupovat Šedí Andělé. Josef o Šedých Andělích nikdy neslyšel, uvědomoval si však, že představují veškerou bolest, kterou si v životě musel prožít. Tak jako tak neměl zdaleka tušení, ke které straně váhy si to tito Andělé namíří.

Když si to namířili směrem k Černým, propadl Josef zoufalství. Místo toho ale, aby Šedí Andělé vylezli nahoru na váhu k těm Černým, začali je stahovat s sebou dolů z váhy. Každý Šedý Anděl stáhl jednoho Černého Anděla. Váha se tak začala opět pomalu vyrovnávat.

Josef si však všiml, že je k vyrovnání váhy i tak Šedých Andělů málo. A co hůř, na náměstí už nepřijížděly žádné další vozy. Pln zděšení se Josef podíval vzhůru směrem k nebesům a zakřičel: „Prosím! Pošlete mi ještě nějakou bolest a utrpení!“

Bylo to přesně v ten moment, kdy ho Šalom Šarabiho manželka probudila ze spánku a oznámila mu, že je její manžel nyní připraven s ním mluvit. „Ehm, děkuju, ale to nebude nutné, cítím se mnohem lépe“, vykoktal Josef a spěchal se svou bolavou nohou zpět ke svému synovi a upadajícímu podnikání.