Je to můj život, mami, ne tvůj!

Je to můj život, mami, ne tvůj!

Jedním ze způsobů, kdy nám rodiče způsobují problémy je, že žijí nepřímo skrz nás, jejich děti. Matka mohla mít potenciál k tomu stát se slavnou klavíristkou, ale z nějakého důvodu si tento sen nikdy nesplnila. Takže teď musí její dítě začít s hraním na klavír ve svých tří letech ať už se mu to líbí nebo ne. Matka toho dosáhnout nedokázala, proto je teď tímto úkolem zatíženo její dítě.

V případech jako je tento se snažíme svou vlastní duchovní nápravu naložit na své děti. Protože jsme sami nežili naplno, chceme, aby za nás žily naše děti. Nesmíme nikdy zapomínat, že povinností nás rodičů je POVZBUZOVAT děti, aby byly SAMY SEBOU a aby žily SVÉ životy, a ne ty naše.

Každé dítě je jiné, v závislosti na jeho povaze, mysli, charakteru
a všech jeho dalších kvalitách a vlastnostech. Rodiče musí
své děti vzdělávat podle jejich schopností, nikoliv
podle temperamentu a očekávání rodičů.
(Rav Kalonymus Kalman Shapira)

Neber svým dětem Světlo!

Když přivedeme dítě na tento svět, znamená to, že jsme byli iniciátorem pro entitu Světla. Není to však naše Světlo, je to Světlo onoho DÍTĚTE! Mnozí rodiče však chtějí své děti připoutat k sobě samým. Chtějí, aby jejich děti neudělaly žádný krok, aniž by to s nimi nejprve nekonzultovaly a aby byli spokojeni se vším, co jejich děti dělají. Je ale třeba, abychom nechali naše děti žít jejich VLASTNÍ život.

Proč? Protože je tato jiskra Světla JEJICH, ne naše! My jsme jen iniciátoři. Naše děti jsou kousky našeho puzzle, to je pravda, ale nesmíme zapomínat, že ony mají také své vlastní puzzle.

Duchovní únos

V Kabale se pocit vlastnictví nad našimi dětmi považuje za duchovní ÚNOS. Násilné odstranění jakékoliv osoby z jejího právoplatného místa je zločin. Je to situace, kdy člověk zcela ovládá druhého ve vztahu (například když rodiče zneužijí moc, kterou mají nad svými dětmi).

Pokud pro nás někdo pracuje, nesmíme se cítit jako jeho pán. Všichni jsme
na sobě závislí, a přitom nezávislí. Nikdy nemůže nastat doba,
kdy je lidem dovoleno vlastnit jeden druhého, ani by rodiče
neměli cítit pocit vlastnictví ke svým dětem.
(Yehuda Berg)

Existují lidé, jejichž děti jsou zdravé, šťastné a vedou produktivní život. Přesto se tito rodiče na své děti zlobí, protože se nechovají tak, jak by oni sami chtěli. Nedodržují to, co se od nich očekává, zapomínají si brát svačinu do školy nebo (když jsou starší) nevolají na narozeniny, nevodí k nám dost často svá vnoučata apod.

Tito rodiče si musí položit otázku: „Co vlastně chci? Mé děti jsou slušní, milí a štědří lidé. Nejsou na drogách, nekradou a žijí dobrý život. No a co, tak minulou neděli nezavolali. No a co, tak šli pro jednou na návštěvu za příbuznými, místo aby šli k nám.“

Je třeba si uvědomit, že my všichni máme tendenci se občas rozčilovat nad malichernými křivdami, ale je třeba nedělat „z komára velblouda“. Ano, naše děti se možná nechovají úplně podle našich představ a určitě by mohly být lepší, ale ruku na srdce, i MY můžeme být lepší. Pokud si tohle uvědomíme, budeme schopni se na naše problémy dívat ze zdravější perspektivy.