Dávání

Dávání

Co přesně se myslí „dáváním“?

Nemusíme nutně dávat nějaké věci nebo peníze. Dáváním se myslí také, když někomu poskytneme svůj čas, podporu, potěšení, útěchu, soucit apod. Když například zajdeme s někým do posilovny, když se nám nechce, když se usmějeme právě v té chvíli, kdy na to nemáme sebemenší náladu atd. Stručně řečeno, k dávání dochází tehdy, když obětujeme své vlastní pohodlí a vynaložíme úsilí k tomu, aby ostatní lidé byli šťastní. Dokonce i pouhá myšlenka na někoho, komu chceme pomoct se považuje za energii dávání!   

Nejvzácnější věc, kterou můžeme někomu dát, je náš čas.

Skutečné dávání musí být těžké

Dále musíme vědět, že skutečné dávání musí být těžké! Tohle je nápověda k tomu, jak zjistit, že překonáváme své ego. Jinými slovy:

Musíme dávat až do bodu, kdy to začne bolet!

Přes to vlak nejede. Pokud se u dávání cítíme příjemně nebo je pro nás velmi snadné, nejedná se o skutečné dávání. V Kabale je toto známo jako dávání za účelem přijímání, tudíž je to považováno za formu přijímání! Zákon zní naprosto jasně:

Pokud dávající neprožije určitý pocit ztráty nebo sebeobětování,
dokonce i sebelepší čin je z kabalistického hlediska
považován za projev sobeckosti.
(Rav Berg)

Dát znamená i nedat

Dát občas znamená i nedat. Pro lepší pochopení dám příklad. Pokud někdo například kouří a ubližuje to jeho zdraví a my mu poskytneme cigaretu, nedáváme, ale přijímáme. Jinými slovy nepomáháme tomu člověku, ale ubližujeme mu. Pokud se rozhodneme mu cigaretu neposkytnout, jedná se o skutečné dávání. Ano, pravděpodobně se nestaneme u takového to člověka oblíbenými, ale je vždy třeba myslet na to, že:

Občas nedat lidem to, co chtějí, znamená dát jim to, co potřebují.

Pouze pak se totiž jedná o skutečnou pomoc. Tuto naši „pomoc“ nemusí dotyčný ocenit, ale my víme, že ačkoliv jsme mu „krátkodobě“ ublížili, tento náš čin se projeví pozitivně především v dlouhodobém měřítku. To je také dobrá pomůcka v situacích, kdy nevíme, jestli dát nebo nedat. V takových to situacích většinou pomáhá, když si položíme následující otázku: „Je to pro toho člověka dobré z dlouhodobého hlediska?“ Tahle otázka může pomoct našeho dilema vyřešit.

Dávání bez provázků

Je velmi těžké v tomto našem světě dávat, aniž bychom nechtěli něco zpět – minimálně tedy pocit spokojenosti. Je těžké dát, aniž by náš čin nebyl propojen nějakým provázkem, na jehož konci se nachází naše očekávání, že dostaneme nějakou odměnu nebo něco na oplátku. Skutečné dávání ale žádné provázky nemá. Skutečné dávání pramení z touhy udělat druhého člověka šťastným, tečka. Vždy bychom si měli dávat pozor na důvod a vědomí, které se za naším dáváním schovává.

Lidé, kteří dávají své věci musejí být velmi opatrní. Proč? Protože v těchto věcech se nachází energie, takže pokud jsme s tou danou věcí stále spjati, dáváme negativní energii. Musíme se naučit dávat „bez provázků“. Nemůžeme chtít zpět to, co jsme dali a ani mít pocit, že nám příjemce něco dluží. Dokud jsou k našemu daru přivázány provázky a něco za naším dáváním skrýváme, nedáváme Světlo, ale tmu.

Tohle je největší paradox života:
Když dáváme bezpodmínečně, dostáváme bezpodmínečně.
Pokud však dáme, abychom dostali, nikdy nedostaneme.

Dávám, dávám… a nic!

Občas, když vyrazíme na cestu změny a spirituálního růstu, se dostaneme do bodu, kdy máme pocit, že dáváme, dáváme, ale nic zvláštního se v našem životě neděje. Pravdou však není to, že to nefunguje, ale že děláme něco špatně. Skutečným dáváním totiž nemůžeme být nikdy nenaplněni nebo dokonce unavení nebo vyčerpaní.

Pokud tomu tak skutečně je, znamená to, že nemáme to správně vědomí. Nedáváme bezpodmínečně. Znamená to, že je zatím skrytá agenda (které si nemusíme být ani vědomi), která způsobuje náš stav prázdnosti, únavy nebo bezmocnosti. Ať už je za naším stavem cokoliv, pokud nejsme dáváním naplněni, znamená to, že děláme něco špatně.

Pokud dáváme nesobecky a bezpodmínečně, jediné, co můžeme cítit je pocit naplněnosti, radosti a pozitivní energie.

Dávat může úplně každý

Mnoho lidí je přesvědčeno o tom, že nemá co dát. Většinou říkají: „Vždyť já se sotva uživím. Já nemám peníze, ať dávají ti, co na to mají.“ apod. Tohle je velmi špatný přístup k životu. Takoví to lidé bohužel neví, že skutečná radost a naplnění přicházejí z DÁVÁNÍ, ne z přijímání. Jsou tedy sami sobě svou vlastní nešťastnou karmou.

Navíc jak jsem již psal, nemusí se vždy jednat jen o peníze. Můžeme zajít do nemocnice a přečíst nějakou knížku pacientům na LDN. Můžeme jít a pomoct vyčistit naše lesy nebo zasadit nové stromy. Můžeme se zastavit, když pospícháme a druhého člověka vyslechnout. Můžeme popřát k narozeninám někomu, s kým nevycházíme zrovna dobře. Můžeme dávat hodnotu i jinak. Můžeme COKOLIV!

Za nejvyšší stupeň dávání se považuje, když pomůžeme někomu transformovat jeho povahu aneb můžeme dát hladovějícímu rybu, ale vždy je lepší ho naučit rybařit.

Často říkáme: „Já dám až budu mít.“
Pokud ale nedokážeš dát, když jsi chudý, co tě opravňuje si myslet,
že budeš štědrý až zbohatneš?