Dáváme rady

Dáváme rady

Řekněme si to na rovinu. Komu z nás dělá problém někomu poradit? Asi nikomu. Někdy dokonce ani nečekáme až nás někdo o radu požádá a začneme radit jako ti nejvzdělanější a nejzkušenější lidé na světě. O to spíš k tomu dochází, když začneme žít duchovně. To se pak máme tendenci stavět do pozice mentora nebo učitele. Začínáme si myslet, že víme nejlépe, jak by se měli druzí chovat nebo co by měli dělat se svými životy. Toto jednání však nepochází z naší intuice nebo spirituality, ale z ega.

Kabalisté učí, že proto, abychom mohli někomu poradit, musíme nutně splnit dvě zásadní podmínky:

1. Dáváme rady pouze, když jsme o to POŽÁDÁNI.

2. Dáváme rady pouze, když víme, že je druhý člověk dokáže PŘIJMOUT.

To znamená si položit následující otázky:

Nachází se onen člověk ve stavu, kdy je opravdu připraven mou radu slyšet?

Existuje způsob, jak mu to říct, aniž bych mu ublížil? Nemám raději počkat, až bude v lepším stavu mysli?

Řekněme například, že za tebou přijde kamarád s otázkou. Pokud mu chceš odpovědět spíše intuitivně než z vlastního ega, je třeba udělat několik kroků:

1. Podívej se na něho a zkus se VŽÍT do jeho situace.

2. POSLOUCHEJ. Zkus použít empatii. Vnímej ho a až poté odpověz.

„Naším úkolem není soudit činy druhých. Naším úkolem je
naslouchat nad rámec slov.“
(Karen Berg)

Dej lidem prostor

Když někdo prochází těžkým obdobím, je často naším instinktem chtít mu dát řešení, které pomohlo nám samotným. I když je snaha pomáhat pozitivním atributem, část naší vlastní transformace spočívá v tom, abychom věděli, KDY je čas na to poradit, nebo KDY je naopak lepší mlčet a naslouchat. Nezapomínejme, že naší prací není opravovat lidi. Naší prací je tu pro ně být, když nás potřebují.

Nejlepší věcí, kterou můžeme někdy udělat, je dát lidem PROSTOR, aby byli tím, kým jsou, a nechat je projít tím, čím si musí projít. Toto je nejpravdivější forma soucitu.

„Žádné rady nikomu dávat nebudu, protože když někdo
neprožije něco sám, tak mu to je stejně houby
platné a ty rady si nepamatuje.“
(Vladimír Menšík – Žena za pultem)

Vžij se do jeho kůže

Pokud nám na někom záleží a chceme mu dát něco hodnotného, musíme se zcela vžít do jeho kůže. Je třeba si „obout boty“ druhého člověka, pak teprve můžeme radit. Pointu jasně dokresluje následující příklad:

Představ si, že máš problémy se zrakem. Rozhodneš se proto navštívit očního lékaře. Ten tě chvíli poslouchá, pak si sundá své brýle a podá ti je.

„Zkuste si je,“ řekne ti. „Nosím je už deset let a moc mi pomáhají. Mám doma ještě jedny, takže si je můžete klidně nechat.“
Nasadíš si nabízené brýle, ale vidíš ještě hůř než předtím.
„To je hrozné! S vašimi brýlemi nevidím vůbec nic!“
„Něco není v pořádku? Já s nimi vidím výborně. Musíte se víc snažit.“
„Snažím se, ale vidím všechno rozmazaně.“
„Co je to s vámi? Myslete pozitivně.“
„Fajn. Pozitivně mohu říci, že nic nevidím.“
„Člověče, co byste chtěl?! Vy jste neuvěřitelně nevděčný. Dělám všechno, abych vám pomohl, a vy takhle!“

Šel bys k takovému lékaři znovu, až budeš potřebovat odbornou pomoc? Asi sotva. Nebudeš mít důvěru v někoho, kdo předepisuje léčbu, aniž by napřed stanovil diagnózu.

Při komunikaci s lidmi ale často děláme totéž – radíme a doporučujeme, aniž bychom se napřed dokázali vcítit do jejich situace.

Nemluv o oceánu se žábou, která žije celý život ve studni.
(z čínského příběhu)

Buď velmi opatrný!

Jak říká kabalistka Batya Solomon: „Poskytování rad je velmi delikátní záležitost. Čím víc na sobě pracuju, tím více úsilí do své duchovní cesty vkládám a tím méně rad chci dávat. Je to obrovská zodpovědnost, která (pokud neporadíme správně) může mít hrozný následek. Nemluvě o tom, že to nedopadne dobře ani pro toho, kdo se ptá (pokud nepřevezme zodpovědnost za to, že tuto radu přijal).“

Pokud chceme někomu v něčem radit, musíme se naučit
vzdát se své identity. Pokud svou identitu potřebujeme,
nemůžeme nikomu opravdu pomoct.