Čas a prostor

Čas a prostor

Čas a prostor nejsou samostatné entity, ale jedna. Fyzikové nám říkají, že nelze oddělit čas od prostoru a ani prostor od času, že gravitace ovlivňuje čas a že hodiny běží v úrovni země pomaleji než vysoko v atmosféře. Říkají nám, že rychlost hodin je při letu jedním směrem kolem Země rychlejší než při letu tím opačným. Čas se úplně zastaví na okraji černé díry a hypoteticky i při dosažení rychlosti světla.

Veškerá negativita (starosti a myšlenky jako: „Ach, moje rodina je tak daleko, opravdu mi chybí!“ nebo „Bojím se, co zítřek zase přinese.“) souvisí s časem a prostorem. Proč? Protože právě tam se nachází negativní stránka. Bolest a utrpení mohou existovat pouze ve fyzické říši času a prostoru.

Čas a prostor jsou relativní

Slova jako dříve, později nebo nyní jsou relativní výrazy. Co je tady a teď pro jednoho, může být tam a tehdy pro druhého. Z pohledu někoho, kdo se opozdil na důležitou schůzku, běží čas neskutečně rychle, zatímco z pohledu někoho jiného, někoho, kdo přišel na stejnou schůzku příliš brzy, se může stejný čas nekonečně táhnout. To, jak je čas vnímán, závisí na perspektivě, ze které je pozorován.

Pokud by člověk, který se opozdil na schůzku, měl být náhle na místo určení teleportován, jeho pohled na čas by se okamžitě změnil. Vzdálenost (prostor) hraje roli v tom, jak vnímáme čas.

Čas jako entita mimo časoprostorové kontinuum neexistuje. Stejně jako výška nemůže existovat bez šířky a stejně jako hloubka nemůže existovat bez dalších dvou lineárních dimenzí, čas a prostor nemohou existovat nezávisle od sebe.

Čas a prostor = iluze

Jak poznáme, že je něco iluze? Jednoduše. Poznáme to tak, že to NENÍ VĚČNÉ. Čas a prostor jen dočasně plní svou funkci. Před stvořením světa nic takového neexistovalo a po jeho skončení rovněž nic takového existovat nebude.

V roce 1983 přišel Stephen Hawking s teorií, že čas a prostor jsou konečné, i když nemají konkrétní hranici. „Je to jako zeměkoule,” prohlásil, „ta je také konečná, a přitom na konec nedojdete.”

Čas a prostor jsou iluze vykonstruované naší myslí.

Náš pohled je zkreslený

Záleží na tom, jak starý člověk je, když zemře? Pokud zemřelému bylo 95 let, máme věřit, že není důvod k pláči? Naproti tomu ve 21 letech je to tragédie. Naše pojetí času je zkorumpované a dokud tato korupce zůstane v našem vědomí, naše myšlení bude vždy chybné. Pokud je člověk ve svých 190 letech stále naživu, řekneme mu, aby si lehl a zemřel, protože je už příliš starý? Odkud to bereme? KDE je naše vědomí?

Naše hodnoty jsou pokřivené, naše vědomí zkreslené. Věříme, že hezký člověk musí být dobrý a ošklivý člověk musí být špatný. Ztratili jsme znalosti a ponětí o čem skutečně čas, prostor a pohyb jsou.